Po obecnějším úvodu do oblasti sportovních zátěžových testů se můžeme pustit do věcí konkrétnějších - co a jak se vlastně měří, k čemu je to dobré a také jak výsledků testů využít v tréninkovém procesu (i když to bude asi náplní až třetí části o této problematice).

 

 

 

 

Ještě než se do toho pustíme, musím zdůraznit, že se chci věnovat v této části výhradně laboratorním zátěžovým testům, neboť testů jako takových je celá řada a každý slouží k něčemu trošku jinému.
 
Tyto vstupní laboratorní testy především ke stanovení základních parametrů, laktátové křivky a z ní odvozených prahů, případně testů rozšířených o spirometrii se stanovením VO2max, dechové frekvence a objemu v maximu apod. by měly být jakýmsi základem pro zjištění reálného stavu organismu, výkonnostní úrovně, nastavení tréninkových zón a řízení tréninkového procesu. Řada dalších testů se provádí i v průběhu tréninkového procesu a slouží převážně ke kontrole účinnosti tréninkového procesu a jistou formou testu je potom i samotný závod. K těmto ostatním testům se ale dostaneme až v článcích o tréninku a kontrole odezvy tréninku na výkonnost sportovce apod.
 
 
 
 
 
 
 
A jaký to pro nás všechno má vlastně význam, když pomineme posouzení zdravotního stavu a způsobilosti ke sportování jako takovému? Zásadní přínos je jednoznačně v tom, že můžeme odhalit slabé, nebo naopak silné stránky každého sportovce a posoudit je jak samostatně, zcela izolovaně, tak také v souvislostech a vzájemných návaznostech. Dostaneme tak zjednodušeně řečeno vstupní data k sestavování tréninkového programu s cílem maximálního zvýšení výkonnosti při „minimu“ vynaloženého času na trénink a tréninkového úsilí. A to je to podstatné. Není umění trénovat mnoho, když na to sportovec má dostatek času, ale je podstatné trénovat maximálně efektivně!
 
 
 
 
 
 
 
Laboratorní podmínky mají, oproti venkovním, řadu nesporných výhod. Eliminují se zde rušivé vlivy počasí a proměnného prostředí, je zde zaručena přesnost nejdůležitějších veličin, jako je rychlost, zátěž, sklon, otáčky, nebo teplota a vlhkost vzduchu. To vše zaručí přesnost měření a možnost porovnávání měření v různých obdobích roku, nebo naopak stejných období jednotlivých let, z čehož lze jednoduše vyčíst růst, stagnaci, nebo pokles výkonnosti a stav připravenosti v daném období.
 
 
 
 
 
 
Další výhodou „laboratorních“ testů je mnohem větší rozsah možných měření a z nich vyplývajících výstupů, neboť mnohá z nich probíhají na velice složitých a drahých, velice specializovaných zařízeních. Jedním z příkladů je například spirometrie a měření VO2max, nebo saturace krve kyslíkem při zátěži v různých nadmořských výškách apod.
Ale i tady dochází k často k chybám a odchylkám. Vždyť stačí špatně kalibrovaný přístroj a výsledky stejného měření stejného sportovce na dvou rozdílných stanovištích mohou být značně rozdílné. Proto bych jednoznačně doporučil provádět opakované testy a měření vždy na stejném pracovišti.
 
 
 
 
Pojďme se podívat, jak takové testy vlastně probíhají, jaké hodnoty se měří, co se dá z výsledků měření vyčíst a co z výsledků testů plyne pro naši sportovní přípravu. Nejdříve jsem si myslel, že vezmu konkrétního člověka, jeho testy a na něm se pokusím vše vysvětlit a testy analyzovat. Bude však jednodušší a možná i přehlednější, když se pokusím vysvětlit tuto problematiku více obecně a vy si do ní potom zanesete vaše případné výsledky testů a pokusíte se o vlastní analýzu. Výsledky sice obdržíte u většiny z lepších laboratoří i s nějakým komentářem, ale málokdo mu rozumí a ještě méně lidí si dokáže z hodnot testů upravit svůj trénink, tak aby byl maximálně účelný a účinný.
 
 

Většina testů, kromě toho že se vás zeptají na jméno, věk, sport, … (pohlaví snad ve většině případů poznají), kontakt, přibližnou výkonnost (pro nastavení zátěže nebo rychlosti) atd. začne antropometrií. Při ní vám změří základní parametry, jako je výška, váha, množství podkožního tuku (o metodách měření už jsem psal v článku, který se věnoval problematice hubnutí, tady se nejčastěji používá metoda kalibrační), případně další parametry jako jsou délky končetin, jejich obvod apod. Pro sportovce je z těchto základních antropometrických parametrů nejdůležitější tzv. Brocův index (BI(%)=hmotnost(kg) : výška(cm) nad 100cm x 100), tedy poměr výšky a hmotnosti (u žen by měl být asi 8-15, u mužů 7-12) a procento podkožního tuku (ženy ideálně pro vytrvalostní sporty v přípravném období 10-12%, muži cca. pod 10%). V některých laboratořích se používá k měření těchto parametrů poměrně složitá (spíše přístrojově) metoda bioimpedanční, jejíž výhodou je více výstupů o tělesném složení sportovce, ale tím vás nebudu zatěžovat.
 
 
 
Dále vám bude ve většině případů změřen objem plic (pryč už jsou doby, kdy se foukalo do válců s vodou) a výdechové parametry. Výsledky se většinou vyjadřují v procentech oproti průměru sportovní populace).
 
 
 
 
 
Pokud jde o vrcholové sportovce, bývá testování doplněno i o biochemické vyšetření, kde se u vytrvalců měří především hodnoty, na kterých závisí zásobování svalů kyslíkem a přenosové parametry krve pro kyslík - erytrocyty, hemoglobin, hematokrit, ale většinou se dělají i jaterní testy, cholesterol, triglyceridy, kys. močová, močovina, obsah železa a minerálů, kreatinkináza a další. Tyto naměřené hodnoty se porovnávají s „běžnými“ hodnotami, a pokud se někde nevejdou do limitu obvyklých hodnot, hledá se příčina. Ale to je problematika na samostatný článek, nebo několik článků.
 

 

M.M.