Na první pohled by se mohla zdát hlavní příčina jasná-nejistá teplota, časté střídání klimatických podmínek v závislosti na nadmořské výšce, nevhodný odhad adekvátního oblečení a prochladnutí jako takové.
 
 
 

 

 

 

 

 

 

S většinou těchto příčin by si náš imunitní systém ale za běžných okolností v pohodě poradil a lehké prochladnutí ve sjezdu by se obešlo bez následků. Ne však za situace značně snížené imunity vlivem náročného, mnohdy nepřiměřeného tréninku a s nabouraným běžným stereotypem zatěžování a odpočinku. Naše tělo je jednoduše v šoku a brání se dalšímu přetěžování všemi možnými a dostupnými prostředky.
 
 
Pokud se k tomu všemu ještě u některých jedinců přidá nedostatek spánku a odpočinku jako takového a zatížení probíhá v intenzitách, na které organismus jednoduše v tomto období není zvyklý, je na problém s jistotou zaděláno.
 
 
Na každém soustředění se samozřejmě počítá s tím, že vzhledem k časovým možnostem a podmínkám vůbec, dojde k určitému nárůstu objemu tréninku a částečně i intenzity. Nárůst ale nemůže být naprosto skokový a zcela na úkor odpočinku a aktivní nebo pasivní regenerace. Tréninky se nemohou stát prestižními závody, objem kilometrů měřítkem schopností jednotlivých sportovců a účast na každém tréninku samozřejmostí i za situace, že ho jít nemáme, nebo se na něj rozhodně necítíme, ale nemůžeme přeci vynechat, když jdou ostatní. Sportovní příprava i regenerační schopnosti jsou zcela individuální a podle toho je potřeba k tréninku přistupovat a řídit se sebou a ne skupinou nebo ještě hůře nejodolnějším ze skupiny. Co je pro jednoho pohodovou vyjížďkou, je pro jiného těžkým tréninkem, a rozdíl, který na rovině překonáme jízdou v háku, už v kopci tak snadno nevyřešíme. Stejně tak těžko můžeme z ničeho nic držet se závodníkem s podobnou výkonností, ale se značným rozdílem v objemu odtrénovaných kilometrů.
 
 
 
 
Ona už jenom ta myšlenka a přirozený stav mysli-jsem na soustředění, musím toho odtrénovat co nejvíc-je značně zavádějící. To víte vy, že jste na soustředění, ale váš organismus to netuší a brání se všemu, co nepovažuje za „normální“. Proto i na soustředěních, především těch jarních, je potřeba zachovat určitou kontinuitu tréninku, nárůst objemu i intenzit, zatěžování úměrně střídat s cíleným odpočinkem a tělo tréninkem nestresovat více, než je stresováno tréninkem a pracovním nasazením v běžném režimu. Jinak na sebe problém v podobě nachlazení, zranění, celkové únavy apod. nenechá dlouho čekat. A když nepřijde ihned na soustředění jako takovém, přijde zákonitě po něm, po návratu domů. Prostě všeho s mírou.
 
M.M.