I když jsem za přípravou do tepla jezdil řadu let, toto dilema jsem začal brát v potaz až na sklonku své sportovní kariéry. Do té doby jsem s reprezentačními kolegy Jirkou Seidlem, Honzou Řehulou, Martinem Krňávkem a Filipem Ospalým absolvoval sice bezpočet soustředění v teple, ale naše tréninkové programy byly natolik odlišné a individuální, že jsme společných tréninků ve skupině absolvovali jen naprosté minimum.

 

 

 

 

 

 

 

Na krátký triatlon také nebylo potřeba najíždět žádné horentní objemy na kole, takže nejvíce společných tréninků pod vedením trenéra probíhalo asi v plaveckém bazéně. Postupem času se ale příprava v lepších klimatických podmínkách přestala týkat jen vrcholových sportovců, ale našla si své místo především u movitějších „hobby“ triatlonistů, nebo triatlonistů, kteří byli ochotni investovat do své přípravy a ne jen do materiálu.

 

 

Samozřejmě se situace chytila řada firem a cestovek, které se začaly na sportovce specializovat, i když triatlon nebyl oproti mnohem masovější cyklistice, MTB apod., příliš preferovaný. U mě už šlo v případě účasti na těchto kempech spíše o aktivní dovolenou v teple, než soustředění v tom pravém slova smyslu a později jsem se vznikem Hisport teamu začal sám jeden takovýto jarní kemp na Mallorce spoluorganizovat. V podstatě mi nic jiného v poslední době asi ani nezbývá, neboť pokud bych se přihlásil na triatlonový kemp „konkurence“, bude zcela určitě obsazen do posledního místa. Důvody si jistě domyslíte. Ale pojďme k tomu, o čem jsem chtěl vlastně původně psát.

 

A totiž k otázce, zda zvolit organizovaný kemp s trenéry a centrálně řízenou přípravou ve výkonnostně odpovídajících skupinách, nebo zvolit metodu „ani korunu navíc“ a domluvit se s partou kámošů, kde si za co nejmenší náklady vše obstaráte sami a na tréninky se nějak domluvíte. Samozřejmě bude hrát roli to, zda jste triatlonovými začátečníky, nebo zkušenějšími triatlonisty a řada dalších faktorů. A v neposlední řadě i ta cena. Stejně jsem ale zastáncem varianty řízeného kempu s trenéry a to z mnoha důvodů. (a teď vás rozhodně nechci lákat na náš kemp na Mallorce ani nic podobného, ale budu mluvit velmi obecně).

 

 

 

 

Zatímco organizovaný kemp má vždy nějakého toho „Guru“, který vše rozumně naplánuje tak, aby všichni kemp ve zdraví přežili a byl pro ně přínosný, u party sportovních bláznů co se jdou porovnávat kdo co zvládne, tento aspekt naprosto chybí. A to doslova. Naopak vůdcem smečky se stává ten největší „magor“, který toho nejvíc zvládne a kterému se ti ostatní snaží podobat. Že je to ve finále cesta do pekel, asi netřeba příliš rozebírat. Proč se postupně rozjíždět na kole, když sluníčko svítí a už první den můžeme dát 150. Proč k tomu nepřidat plavání a dvacet kiláčků na pláži, když se cítíme tak dobře. A protože toto byl jen začátek, budeme další dny už jen navyšovat. Proč zařazovat volné nebo volnější dny, když je to jen ztráta času, zvláště když počasí přeje. Volnější den dáme, jen když bude pršet. Místo 20km běhu dáme 30 a na kolo půjdeme až odpoledne, až tolik pršet nebude. A taky je to ideální příležitost nahnat něco oproti ostatním. Odpočívat potom můžu doma. A stejně tak poslední den soustředění, pokud máte tedy to štěstí a vůbec se ho ve zdraví dočkáte. Proč by měl být poslední den volnější, když si ještě můžu naložit a zaokrouhlit ty rekordní objemy, co jsem tady najel. Doma už se mi to nepovede. A dalo by se samozřejmě pokračovat a smát se nad najížděním kilometrů okolo hotelu jen proto, aby ta 200 padla, vstáváním za tmy abychom ten půlmaraton na lačno před snídaní ještě stihli, přejídáním se u večeře ve stadiu klinické smrti a hlaďáku chvíli před kolapsem organismu, jen abychom se dožili dalšího rána a mohli si zase naložit víc než předchozí den. A že to není váš případ? Samozřejmě. Ti co si to nepřiznají, jsou ještě mnohem větší „pacienti“ než ti, kteří se v článku alespoň částečně našli☺ Takže hurá na jarní soustředění. M.M.