Pokud si Vánoce a konec roku užíváte jako já, čeká vás na začátku roku 2013 nemilé překvapení v podobě několika kil navíc.
 
 
 
 
 
 
 
 
A protože je pro mnohé z vás přelom roku spojený se začátkem sportovní přípravy, je na čase s nadbytečnými kily rychle zatočit, jinak bude naše sportování spíše trápením.
 
Tentokrát nebudeme na nic čekat a se "vzděláváním se" v této oblasti začneme s předstihem, abychom hned po svátcích měli veškeré informace a "návod", jak s narychlo přibranými kilogramy zatočit.
 
Tuk totiž není něco, čím bychom mohli zcela opovrhovat, i když jej většina z nás pokládá za nechtěné zlo a podle toho se i snaží chovat - veškeré potraviny, na nichž se uvádí obsah tuku nad 0,0XX okamžitě končí v koši nebo jsou navždy vyřazeny z jídelníčku. ALE! Tím stejně nic nevyřešíte, spíše naopak. Tuk je nezbytnou součástí nervů, míchy, mozku, většiny buněčných membrán, ten vnitřní obklopuje řadu vnitřních orgánů, jako třeba ledviny a chrání je, ten podkožní nám zase pomáhá s termoregulací a co především, tuk je pro nás obrovskou zásobárnou energie! Z toho jasně plyne, že určitý obsah tuku v našem těle je nezbytně nutný. Liší se to u obou pohlaví a má to spojitost především s mateřstvím. Takže obsah toho esenciálního - nezbytně nutného - tuku by měl být u mužů minimálně 4% hmotnosti a u žen dokonce až 12%! hmotnosti . To zdůraznění za číslem platí pro řadu našich špičkových závodnic, které dosahují spíše hodnot mužů! Tato extrémně nízká hodnota nejen že u velké části z nich zapříčiňuje obranu těla před otěhotněním (ztráta menstruace), ale působí i další problémy, jako je třeba pokles imunity a větší náchylnost k nemocem. Není tedy možné, a už vůbec ne zdravé, být zcela bez tuku. Jaký je ten „normální“ obsah tuku, toť otázka. Co zdroj, to jiné hodnoty. Co je totiž „normální“ pro běžnou populaci, nebude rozhodně ideální pro sportovce a to zvláště ty vytrvalostní. My jsme totiž tak trochu „nenormální“ kategorie, i když ne tolik, jako třeba kulturisté ve fázi rýsování.
 
Jak je to tedy s tím nenáviděným podkožním tukem, kde se ukládá, a jak se dá vůbec změřit množství tuku, které naše tělo obsahuje?Opět je to rozdílné u žen a mužů a navíc i u obou pohlaví značně individuální a roli zde hrají dispozice a dědičnost. Zatímco u žen jsou nejvíce problematické partie stehna, boky a prsa, u mužů jsou to především boky a oblast břicha. To jsem vám ale asi neřekl nic nového, stačí se podívat kolem sebe, zvláště v létě. V této souvislosti mne napadlo něco, s čím se setkávám denně v různých reklamách na teleshoppinzích apod. - různé přístroje na cvičení, krémy a další pomůcky, nebo dokonce cvičební programy na odbourávání tuku v těchto problematických partiích, tedy lokálně a jen tam, kde to potřebujeme. To je samozřejmě absolutní nesmysl a všechny tyto reklamy jsou lživé! Něco jako lokální (tedy na jedno místo cílené) odbourávání tuku neexistuje (pominu-li tedy invazivní liposukci). Tuk se odbourává z veškerých oblastí těla, někde více a rychleji, někde pomaleji. Vše je ale spíše o osobních vrozených dispozicích. Proto ani cílené cvičení - například sedy-lehy na břicho apod. vám nezajistí hubnutí v této konkrétní partii.
 
 
Jak tedy změřit obsah tělesného tuku? Ti z vás, kteří už někdy absolvovali sportovní zátěžové testy, se asi setkali s nejčastější metodou KALIPERACE. Jde o měření tloušťky podkožních tukových řas speciálními kleštěmi. Pokud se změří jen šířka jedné nebo dvou řas a provede se z ní výpočet, je výsledek samozřejmě značně nepřesný a s takovýmto měřením se setkáte spíše někde u lékaře nebo v dietologické ambulanci. Při sportovních testech se provádí měření na několika tukových řasách a speciálním výpočtem se dospěje k relativně přesnému číslu. Další metodou, propagovanou třeba v televizním programu „Jste to, co jíte“ a dalších, nebo rozšířených u dietologů je metoda BIOELEKTRICKÉ IMPEDANCE. Jde o měření tuku elektrického proudu v podobě elektrických impulsů v závislosti na vodivosti tkání. Tkáně jako jsou svaly, vnitřní orgány apod. obsahují vodu a právě ta zajišťuje vodivost, tuk vodu neobsahuje. Kdysi byla metoda značně nepřesná, nyní už je díky měření více elektrodami a především značně složitějšímu programu na vyhodnocení, mnohem přesnější. Ale! Stačí přijít ve stavu dehydratace, nebo naopak nasáklí vodou jako houby (kreatin, anabolika, svaly „nasycené“ glykogenem), pořádně najezení s plným žaludkem, a odchylka, a to mnohdy značná, je na světě. Proto se těmto „zázračným“ přístrojům dá věřit jen částečně a těm jednoduchým, které jsou implementovány do zařízení jako elektronické váhy na měření hmotnosti a obsahu tuku v těle, už vůbec ne (tady jde spíše o kontrolní ukazatele, které mají efekt při „domácím“ opakovaném měření). Mnohem přesnější metodou jeVÁŽENÍ VE VODĚ. Jde o vážení zcela ponořeného těla ve vodní lázni při úplném výdechu a o matematický výpočet na základě hustoty těla a jeho částí. Je dosti přesné u běžného, typického člověka, méně už ale u vyloženého „hubeňoura“, nebo naopak třeba velkého svalovce, u nichž jsou větší odchylky od reálného stavu. Další, ne příliš častou a také ne zcela přesnou metodou je INFRAZÁŘENÍ. Je založeno na absorpci a odrazu světla dopadajícího infračerveného záření. Jak je vidět z informací výše, zcela přesné měření neexistuje, a navíc - u většiny z nás není potřeba nic složitě měřit! Pohled do zrcadla je sice méně přesný, ale často dostatečně průkazný. Vrcholovým sportovcům bych asi nejvíce doporučil kaliperaci - kleštičky.
 
To by snad mohlo k tématu tuk v našem těle stačit. V příštím díle už se pustíme do příčin ukládání tuku a přibývání na váze.
 

M.M.